ANI KROCK

(report z další povedený akce)

 Poprvý na pódiu U Vrtule…

 

„Týjo, zítra to bude pěkně našlapaný,“  informoval jsem zbytek kapely, když jsme ve čtvrtek přišli na poslední zkoušku před koncertem. „V pátek budu v práci tak do pěti, pak domů, s Tranzitem do zkušebny, než naložíme apáro, dovezeme ho k vrtuli, postavíme, nazvučíme, a v osm bychom měli už hrát,“ zamyšleně jsem cvrnknul vajgla na dvorek zkušebny. Zrovna tak blbě, že přistál na stole Jimbovi v půllitru. Naštěstí to neviděl, tak jsem ho nenápadně vylil a dělal jakoby nic.

„To by se mohlo ještě stát něco vtipnýho, ať je to trochu punk,“  dělala si srandu Evča.

„Třeba by si mohl někdo rozbít hubu na kole a něco si zlomit,“ rozvíjel fantazii Víťa.

„Jo, třeba čelist, žejo,“ smál se Zyzy a významně se díval na sóláka, kterýmu ta čelist nedávno srostla. Sice nadvakrát, protože poprvé mu ji blbě srovnali, takže vypadal jako Ransdorf, což nám přišlo děsně vtipný, ale napodruhé mu už k našemu velkýmu zklamání srostla rovně.

„Pojďte už hrát,“ přerušil nás Jimbo, dopil půllitr s Braníkem, vyplivnul zbytek vajglu, kterej tam omylem zůstal, a usednul za bicí. Protože hned začal bubnovat a přestali jsme se slyšet, tak jsme si vzali taky nástroje a začali konečně zkoušet.

*

Většinou ve zkušebně stojíme tak nějak do kruhu a vidíme na sebe. Někdy, jako třeba dneska se ale postavíme do lajny jako na pódiu, abychom od sebe nemohli „opisovat“. Tak se vidí, kdo se jak připravil na novou skladbu. Dáváme si totiž domácí úkoly jako ve škole, abychom se pak ve zkušebně nezdržovali a mohli hned hrát, vymejšlet aranže a tak… Ještě jsem chtěl prosadit, aby když někdo bude chtít do něčeho blbě kecat, teda něco říct, tak se bude muset přihlásit, ale to mi kupodivu bohužel neprošlo.

Začali jsme hrát novej song, kterej jsme zatím zkoušeli jen jednou, takže ho bylo bezpodmínečně nutný dneska nazkoušet pořádně, abychom ho mohli v sobotu hrát před lidma. Spustíme, a co to? Nějak to nezní, vůbec to nemá koule, se sólákem na sebe pokukujem, co se jako děje, pak mrkneme na Zyzyho a přestaneme hrát.  Zyzy nehraje, kouká vyděšeně na svoji basu a je vidět, jak mu tlustý Éčko visí z basy dolů jak vyplandaný prsa starý ku*vy, která už má svoje nejlepší léta dávno za sebou.

„Né prostě né,“ nadával Zyzy, „zrovne teď mě musí rupnout Éčko, když máme poslední den  na nazkoušení!“

„Tak si ho vyměň a jedeme dál, né?“ neviděl problém Víťa.

„To bych ale musel mít náhradní, žejo“

„A proč ho nemáš?“ podivovala se Evča.

„Protože Éčko prostě nepraská,“ vysvětloval Zyzy.

„Ale teď ti prasklo, né?“

„No teďka jo,“ připustil Zdenda, „v kolik zavíraj v hudebním centru nebo v Yamaze?“

„Tak za 10 minut, můžeme to zkusit stihnout,“ navrhnul jsem, zahodil kytaru, popadnul klíče od auta a už jsme se Zyzym běželi k autu.

Deset minut bylo docela na krev, protože Yamaha je na druhým konci města. Cestou jsme porušili všechny dopravní předpisy co šly, včetně nebezpečnýho couvání, zákazu vjezdu do jednosměrky, omezování ostatních účastníků provozu, a pět minut po zavíračce jsme rozrazili dveře do hudebnin. Naštěstí byly ještě otevřený, protože kdyby nebyly, tak bychom mohli rozbít prasátko a koupit jim nový dveře.  U pultu stálo asi pět zaměstnanců už v bundách, připravených k odchodu. Jak jsme tam vtrhli, tak dva z nich dali ruce nahoru, asi mysleli, že je to přepadení nebo tak něco. Když jsme vysvětlili, že jdeme jenom pro nový Warwicky, tak ulehčeně spustili ruce dolů. Byli pěkně zmatený, protože při placení se sekli o páďu a prodavačka ještě pohladila Zyzyho po vlasech s tím, jaký je to roztomilý chlapeček. Na zkušebně jsme přehodili zatím jen to ruplý Éčko s tím, že Zyzy si zbytek strun přehodí až zítra dopoledne před koncertem.

„Měj sis radši koupit k těmhle stunám i náhradní,“ uvažoval Jimbo.

„A proč bych to jako asi dělal?“ nechápal Zyzy.

„No třeba kdyby ti zase ruplo Éčko, né?“

„Blbost, Éčko nikdy nepraská!“

„Ale teď ti prasklo, né?“

„No teďka jo,“ připustil Zdenda

„A budeš teda vozit náhradní?“

„Ne, protože Éčko nikdy nepraská!“ ukončil debatu Zyzy.

 

No, někdy je to prostě těžký…

*

Když jsme měli pauzu, Jimbovi zazvonil mobil.

„Jo, jasně že o ty bicí mám zájem…“ nedočkavě hulákal do telefonu. Jimbo si konečně našetřil peníze na novou bicí soupravu a bylo domluveno, že příští týden po koncertě si celá kapela uděláme výlet do Třebíče, a když to bude stát za to, rovnou si soupravu odvezeme.

„Jako už zejtra, jo?“ slyšeli jsme Jimba, jak překvapeně mluví s kýmsi na druhém konci drátu. Nechali jsme ho vykecat a šli radši na dvorek. Za pět minut se přihrnul Jimbo.

„Hele, je to sice blbý, ale ten týpek s těma bicíma by měl čas na prodej už zítra,“ nesměle to na nás zkoušel.

„To jako chceš naznačit, že bychom ještě ráno před koncertem jeli do Třebíče?“ nechápali jsme. „Tak to asi těžko, jedna cesta tak tři hodiny s rezervou, už tak toho je na zítra dost.“

„A já ještě musím zítra přehodit struny,“ připomněl Zyzy.

„To nevadí, to stihneš, on stejně může až ve dvanáct,“ přemlouval nás Jimbo, „a na koncertě bych už mohl hrát na nový škopky.“

„To se nedá stihnout, takový prdlouši zase nejsme, necháme to na příští týden“ shodli jsme se, což nerad smutně uznal i Jimbo. Přehráli jsme repertoár, domákli ty nový songy a odjeli na tradiční pivko po zkoušce k Jonášovi.

*

Po pár pivech se u našeho stolu stavili kámoši z Jonáše.

„Hele, v kolik zejtra máte ten koncert?“  zajímali se. „A ještě hraješ na ten prasklej činel?“ dobírali si Jimba. To neměli dělat.

„Náhodou, zejtra u Vrtule už bude hrát na novou bicí soupravu, to budete čumět na krásný nový pekelný Sonorky,“ chlubili jsme se, „zítra pro ně jedeme.“  Ještě jsme chvíli machrovali a objednali si dalšího Votroka.

„Neříkali jsme, že tak praštěný nejsme?“ smála se Evča.

„Říkali, ale lidi toho nakecaj,“ usmíval se spokojeně Jimbo, „ono to nějak dopadne, a třeba ten večerní koncert i stihnem…“

*

V pátek dopoledne jsme vyrazili celá kapela i s fotografkou dvěma autama směr Třebíč. V autě byla docela prdel, dělali jsme kraviny a cesta pěkně uběhla. Na benzínce na kraji města nás měl čekat  týpek, co ty bubny prodává. Zastavili jsme kousek od stojanu, vylezli ven a zapálili si.

„Jak poznáme, kterej to je? Napsal ti jak vypadá?“ vyzvídal na Jimbovi Víťa.

„Nenapsal, to nás nenapadlo,“ vylezlo z Jimba.

„To bude v pohodě, až uvidíme někoho, kdo na nás bude blbě čumět, tak to bude on,“ uklidňoval jsem ho a zahodil vajgla.

„Támhle zrovna někdo blbě čumí!“ upozornila nás Evča na nepříjemně vyhlížejícího chlapa, kterej na nás vejral za sklem.

„No to asi nebude on,“ zhodnotil Zyzy, „to je obsluha benzínky, asi bychom měli jít kouřit jinam.“ Kousek jsme poodešli a za chvíli k nám přijel citroen v celkem hnusný barvě, řidič stáhl okýnko a bylo jasný, že to je on. Domluvili jsme se, že pojedeme za ním do zkušebny. Protáhl nás městem, pěti vesnicema a přijeli jsme ke zkušebně. Tam na nás čekala opravdu bomba – nádherná bicí souprava Sonor s rampou Gibraltar, přesně jak si to Jimbo představoval, navíc v krásný barvě. Když ji Jimbo začal testovat, dal ránu do kopáku. Byla to taková prda, že nás to všechny překvapilo. Celkově to znělo hooodně dobře, takže bylo rozhodnuto.  Souprava a peníze změnily k oboustranné spokojenosti majitele jeli jsme zpátky do Hradce.

 Jimbo s novou soupravou…

*

V Hradci to byl docela fofr: pro Tranzita, do hudebnin pro ladící kličku a pro struny, skočit si někam v centru Hradce na záchod, pak do zkušebny, vyložit soupravu, upravit dle Jimba, naložit aparaturu, zajet domů pro zbytek věcí, dopravit vše k Vrtuli, tam vše vyložit, vše zapojit, nazvučit, stihnout si u toho dát pivko a ve 20:00 už začít hrát. Ve třičtvrtě na 8 bylo jasný, že to nemůžeme stihnout, ale byli jsme klidní.

„No co, začneme prostě o něco dýl, jako vždycky, aspoň lidi budou mít čas se zatím naladit,“ uklidňovali jsme se. Za patnáct minut nás sice trochu znervóznil číšník se vzkazem, že je už osm a že bychom teda měli začít hrát. Urychleně jsme dokončili přípravy, dopili pivko, objednali si další a něco po čtvrt na devět jsme mohli začít. Docela nás překvapilo, že na to, jaká už večer začala bejt kosa, přišlo docela dost lidí. Odpoledne jsme uzavírali sázky, jestli dorazí skalní příznivci, kteří zatím byli na všech našich akcích, přestože do poslední chvíle nikdy nebylo jisté, že přijdou. Nezklamali a všichni přišli, čehož si moc vážíme. Dorazila i spousta Věkošáků a kamarádů,  kteří pěkně zapařili, nám se hrálo moc dobře. Nakonec dorazil i Michal Tučný v originále, oba Vaškové i s fotonádobíčkem a i majitel restaurace, kterej s náma taky zapařil a líbilo se mu to, takže příští rok si U Vrtule zahrajeme znova.

*

Plni dojmů jsme celý večer zakončili U Falešnýho Karla, kde jsme se mimo jiné doťukli v tu dobu již zakázaným tvrdým alkoholem, a poměrně vyčerpáni z celého dne jsme někdy v časných ranních hodinách dorazili domů. Moc děkujeme všem příznivcům a těšíme se na další akci s váma!!!

Ahojda,

ANI KROCK

(fotky z akce zde)